Bobek (rus. Бобок – Bobok, ang. Bobok, sk. Bobok, nem. Bobok) je povídka z roku 1873. Vyšla v Deníku spisovatele (který tehdy vycházel jako příloha časopisu Graždanin).[1, s. 438]
Dej
Povídka má jednoduchý děj. Vypravěč a hlavní hrdina Ivan Ivanovič se po pohřbu prochází po hřbitově. Sedne si na lavičku a vychutnává klid a ticho pietního místa. Najednou si uvědomí, že slyší hlasy znějící z hrobů. Mrtví lidé si v hrobech uchovají ještě nějaký čas po smrti vědomí a mohou spolu mluvit. V rámci debaty, jeden z nich navrhne: po smrti se už nemají za co stydět a tedy mohou si říct všechno co během života dělali – ať dobré nebo špatné, neexistují pro ně žádné bariéry ani morální či jakékoli jiné. V té chvíli vypravěč kýchne a všichni zesnulí ztichnou.
František Kautman: „Bobek je jízlivá satira na velkosvětskou společnost a vůbec takové společenské organismy, v nichž je lež synonymem života nebo alespoň životního úspěchu.“[2, s.173]
Michail Bachtin přirovnává Bobek a Sen směšného člověka k starověkému žánru menippskej satiry (pozn. Encyklopedie antiky k heslu menippská satira uvádza:„literární forma v níž se střídal humor s vážností a próza byla občas prerušována několika verši“[3, s. 377])
Bachtin: „Sotva se dopustíme omylu, jestliže Bobek prohlásíme za jednu z největších, nejhlubších a nejodvážnejších menippejí v celé světové literature.“[4, s. 188] Dále uvádí: „Drobný několikastránkový Bobok – jedna z nejkratších dějových próz Dostojevského – představuje málem cosi jako Mikrokosmos celé jeho tvorby. Ve zvlášť ostré a obnažené podobě vystupují zde velmi četné a přitom nejzávažnější ideje, témata a obrazy spisovatelova předchodzího i pozdějšího díla: idea, že “vše je dovoleno”, neexistuje-li Bůh a nesmrtelnost duše (jeden z hlavnich obrazů ideje u Dostojevského vůbec); téma, jenž je s tímto obrazem těsně spjato, tj. téma zpovědi bez pokání a téma “nejnestoudnější pravy”, procházející celou jeho tvorbou od Zápisku z podzemí; téma posledních okamžiků lidského vědomí (v jiných autorových prózách spjaté s tématem popravy a sebevraždy); téma vědomí na pokraji šílenství; téma nízké smyselnosti, jež pronikla do vyšších oblastí vědomí a myšlení; téma naprosté “prázdnoty” a”zkaženosti” života nezakořeněného v lidu a odtrženého od lidové víry , apod. – ve zvlášť koncentrované a obnažené podobě naměstnány do zdánlivě těsného rámce této povídky.“[4, s. 197-198]
Zdroje
[1] BURSOV, Boris Ivanovič. Dostojevskij a jeho svět. 1. vyd. Praha: Odeon, 1978
[2] KAUTMAN, František. F.M. Dostojevskij: věčný problém člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2004 ISBN 80-200-1273-7
[3] SVOBODA, Ludvík, a kol. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Praha: Academia, 1977
[4] BACHTIN, Michail Michajlovič. Dostojevskij umělec: K poetice prózy. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1971