Bílé noci (rus. Белые ночи – Belyje noči, ang. White Nights, sk. Biele noci, nem. Weiße Nächte) je novela, která poprvé vyšla v roce 1848. Je psána v první osobě (jejich forma). Vypráví příběh lásky petrohradského samotářského, osaměle žijícího “snílka”, který se zamiloval při náhodném setkání do nástěnky. Setkávají se a postupně Nastěnka zjišťuje, že vypravěčů není lhostejná. V poslední noc se jí však vrací snoubenec a tak mu dá přednost před vypravěčem. Snílek se zpět stěhuje do samoty. Není však na nástěnku naštvaný. Naopak, je rád že mu dělala společnost těch několik nocí a cítí za to vůči ní vděčnost.
Ze strany vypravěče je to platonický, schillerovský cit; což je typické pro Dostojevského raná díla. [1, s. 108] Bílé noci jsou najlyrickejší příběh romantický milostný příběh jaký vůbec Dostojevskij napsal. V jistém smyslu tvoří hrdina z Bílých nocí protiklad člověka z podzemí ze zápisků z podzemí. Zatímco snílek z Bílých nocí se k čtenáři obrací laskavě jako k dobrému příteli, člověk z podzemí s čtenářem hádá, ironizuje. Jeho řeč je kostrbatá, až hovorová.
Jermilov o tomto díle píše: „Bílé noci obsahovaly v sobě zvláštní jasnou atmosféru snu o štestí, atmosféru snu fantastického, mámivého a chimérického, jako jsou ony noci samotné; byla to skutečná báseň ve próze, z níž vanul stesk po pravém životě, jehož byli lidé zbaveni a jenž byl nahrazen planým, samotářským sněním; bylo to vyprávění o hluboké abnormálnosti a zvrácenosti podobného snění, o ubití skutečného života a o tom, jak je nemožné, aby sa samotářský snílek vrátil ke skutečnosti; byl to kouzelný obraz drahé dívky, plné života a lásky, jež zůstává pouhým mámivým přeludem, jenž člověka na chvíli zlákal; vanula z nich hořká poesue Petrohradu.“[2, s.84]
V podobném smyslu se vyjádřil i český autor Radegast Parolek: „V jistém smyslu jsou Bílé noci naplněné křehkou poezií letní severské přirody a něhou křišťálově čistých, nesobeckých mladých srdcí, milujících až do sebeobětovávní, dokonce ještě silnejší a básničtější než Chudí lidé. Postava mladého snílka toužícího po bratrství lidí je silně autobiografická. To sám Dostojevskij se smutně ptá, proč lidé dosud nežijí jako bratři a sestry. Poezii krátkeho štěstí odpovídá krátkodobá krása pohádkově jasných, bílých nocí severu. Autor jako by říkal: Jak krásný by to byl život na zemi, kdyby všichni lidé byli tak dobří, něžní a lidští jako mí hrdinové.“[3, s.33-34]
Zdroje
[1] KAUTMAN, František. F.M. Dostojevskij: věčný problém člověka. 2. vyd. Praha: Academia, 2004 ISBN 80-200-1273-7
[2] JERMILOV, Vladimir Vladimirovič. F.M. Dostojevskij. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1957
[3] PAROLEK, Radegast. F.M. Dostojevskij. 2. vyd. Praha: Orbis, 1964